Vše o FANTASY

Lykantropie je fenomén starý jako lidstvo samo. Je však těžké stanovit ve kterém momentu vývoje se ze zvířete stal člověk a stejně těžké je říci, kdy začal mít potřebu se proměňovat zpět ve zvíře.

Důvodem mohla být potřeba bezprostředního kontaktu s přírodou jako hlavním hybatelem věcí, tím kdo dává i bere. Nebo v kulturách, kde byla zvířata uctívána, mohla být proměna v ně aktem božství.

Symbolika zvířat se objevuje snad ve všech kulturách a náboženstvích, které jsme prozatím  poznaly. Známe různé bizoní, ptačí a vlčí muže, kočičí ženy, většina egyptských bohů a amerických Velkých duchů na sebe brávala zvířecí podobu, šamani přírodních kultur se v transu stávala zvířaty uctívanými i těmi, které bylo potřeba ulovit. Od nagualismu, tedy psychického (astrálního) spojení člověka se zvířetem je velmi blízko ke spojení, či snad prolnutí, fyzickému.

 

Podle dostupných zdrojů málokterý dlak nebo zvěromág rád hovoří o svých intimních záležitostech, je pravděpodobné, že lykantropii způsobuje nějaký činitel v krvi ( agnes lycanthropus).

Podle toho, jak se tento element dostane do krve dostane, lze lykantropii rozdělit na tři druhy: vrozenou, získanou a naučenou.

 

V případě vrozené lykantropie by tímto elementem mohla být dědičná informace, která, pokud je v krví narozeného jedince aktivována, stává se tento dlakem. Jako mnoho dalších dědičných vlastností, není pravidlem, že se dlačím rodičům narodí dlak. Po mnoho generací může být tato vlastnost ukryta v DNA a objevit se nečekaně v rodině, kde nikdo netuší, že mají mezi předky lykantropa.

 

Teorie genu, však nestačí pro vysvětlení získané lykantropie. Neexistuje totiž gen, který by byl přenosný z krve jednoho jedince do krve druhého, jak se to děje při pokousání člověka dlakem. Zde se jako vysvětlení nabízí nákaza. Tato teorie, ač poměrně rozšířená, se nezdá být opodstatněná, lykantropie totiž není nemoc nebo vada.

 

Existují totiž prameny, které získanou lykantropii popisují jako probuzení neaktivního činitele v krvi jedince aktivním, který do jeho krve přechází při pokousání. Znamenalo by to, že člověk, který nemá v krvi obsažen gen agnes, nemůže být pokousání nakažen. Tuto teorii vědci nevyvrací ani nepotvrzují.

 

Vysvětlení původu dlactví nabízí zřejmě teorie naučené lykantropie. Vědci se domnívají, že šaman, zběhlý v přeměňování ve zvíře, mohl tuto schopnost, kterou dosud vždy aktivoval vědomě pravděpodobně v nějakém stavu změněného vědomí, zakódoval do své krve, tak, aby ji nemusel vždy složitě vyvolávat vědomě, ale aby aktivátorem byl například úplněk, kdy kmen konal obřady. Takto zakódovaný mohl přecházet na šamanovy potomky, stejně jako při zasvěcovacím obřadu na šamana-čekatele, který tak nebyl nucen složitě se přeměňování učit. Činitel uložený v krvi se tak mohl začít potupně šířit a nekontrolovatelně se zabydlovat v lidské populaci. Potomci šamanů tak byly postaveni mezi dvě možnosti, mezi kterými nemohli volit. Buď se narodili jako dlaci bez možnosti tuto vlastnost vědomě ovlivňovat, nebo se u nich dědičný činitel neprojevil, i když ho předávali dál do genu svých potomků. Pokud by se tyto jedinci chtěli stát zvířecími šamany, museli by se přeměnu naučit. Protože bez znalosti mechanismu spouštění přeměny, není možné ji vědomě provádět, přestože se u jedince dlačí činitel v krvi nachází.

Pokud se tedy chtěli stát šamany, museli nastoupit složitou cestu hledání a následné přeměny někde v buněčných strukturách vlastního já, spouštějící řetězovou reakci měnící samotnou podstatu jejich tělesného bytí.

Složitost této přeměny je až na hranici našeho chápání. Je k ní potřeba jistá dávka počáteční energie nutné k přesunu elementárních částic uhlovodíkových vzorců. Čím je zvíře, do kterého se mág přeměňuje méně biologicky příbuzné člověku, tím je tato potřebná energie větší. Přeměna ve zvíře, které je objemově menší s sebou nese potřebu komprese tělesné hmoty, která se při přeměně zpět může projevit silnou dehydratací nebo úbytkem tělesné hmotnosti. Tělo se při kompresi zbavuje vody, která tvoří jeho značnou část, odpařením do vzduchu. Část tělesné hmoty, která by menšímu zvířeti přebývala, nebo ho činila příliš těžkým, je převedena do antihmoty, tak, aby byl objem tělesné hmoty v trojrozměrném prostoru vyvážen.

 

Přeměna vyžaduje hlubokou znalost vlastních fysiologie, somatologie, histologie, biochemie a neméně hlubokou znalost o zvířecím druhu, ve který se mág proměňuje. Také znalost fyzikálních zákonů našeho světa, elementárních částic, transformace energie a to nezbytně, protože celý proces přeměny je energeticky náročný.

Jakákoli i drobná chyba např. při změně struktury DNA by mohla zapříčinit nevratné zhroucení fyzického těla.

 

Zvěromágové, kteří svou proměnu provádí vědomě a i ve zvířecí podobě udržují kontinuitu své osobnosti, myšlení, vzpomínek a vlastností, stejně jako dlaci užívají lektvary na zachování zdravého rozumu, mohou být důkazem, že duše se v lidském těle neváže k žádné části jeho fysis, že nesdílí ani v mozku ani v srdci, protože v těch dochází při přeměně ke změnám, zvlášť mozku zásadním, které by jistě zapříčinily ztrátu částí tohoto souboru, který nazýváme duše.